Detail z výpravné kreslené mapy bitvy u Domažlic.

BITVA U DOMAŽLIC

V očekávání na příjezd posily, tj. vojska Albrechta Rakouského, ležela křižácká vojska páté kruciáty u Tachova ve čtyřdenní nečinnosti. Čas čekání si žoldáci krátili bezuzdným pustošením celého okolí. Sám Eneáš Silvius Piccolomini, budoucí papež Pius II., uvádí ve svých pamětech na dvě stovky brutálně vypleněných vesnic a to i takových, které nebyly kališnické. Dne 7. srpna 1431 se křižácká vojska zvedla a sešikovaná podle vzoru husitů do třech proudů, z nichž prvnímu velel osobně kardinál Cesarini spolu s Fridrichem Saským, vydala ke kladrubskému klášteru směrem do vnitrozemí. Když se ovšem dozvěděli o soustřeďování husitů kolem Berouna, rozhodli se bez prodlení změnit trasu pochodu směrem zpět k zemské hranici, k Horšovskému Týnu a Domažlicím.
Křižácká vojska páté kruciáty dorazila k Domažlicím 10. srpna 1431 a oblehla je s cílem město dobýt a vyplenit. Netrpělivost křižáků lačnících po rychlé kořisti vedla k porušení již vyjednaného příměří s hejtmanem města Řitkou z Bezdědic a došlo k svévolnému rabování. Část předměstí Domažlic už stála v plamenech, město bylo ostřelováno třemi těžkými děly, ale Domažlickým se naštěstí podařilo prostřednictvím posla podat 11. srpna zprávu Prokopovi o těžké situaci města až do ležení u Berouna. Prokop Holý si jasně uvědomoval, že pád města by umožnil křižákům opřít se při bitvě o jeho hradby, a proto se bez prodlení vydal městu na pomoc. Husitská vojska postoupila ve dnech 12. a 13. srpna, po krátké zastávce za Mýtem, k Chotěšovu, přičemž překonala vzdálenost kolem 80 km. V Chotěšově 13. srpna večer nové zprávy o povážlivé situaci města přiměly Prokopa, aby se husitská vojska, po krátkém odpočinku, již brzy z rána 14. vydala pod jeho velením v pevném vozovém šiku směrem k Domažlicím. Postupně se přidávaly i posily ze selského lidu v kraji. Vojska táhla bez odpočinku a s těžkými vozy tak překonala po usilovném pochodu dalších více než 30 km. Prokop Holý se tak se svým vojskem nečekaně objevil pravděpodobně kolem 2. hodiny po poledni před Domažlicemi. Byl to obdivuhodný výkon, pro disciplinovaná husitská vojska však nikterak výjimečný. Město odolávalo obležení z posledních sil, jeho západní předměstí již bylo vypáleno. Tím Prokop Holý zcela jistě zachránil Domažlice od pohromy, která by je čekala v případě vítězství křižáků.

 

Osudové nedorozumění

Fridrich Braniborský téhož 14. srpna mezi 9. a 11. hodinou dopolední, po zprávě o pohybu husitských vojsk (jak poznamenává R. Urbánek ve své historické studii Z husitského věku, Palacký si údajně mylně přeložil „hora iam terciarum" jako asi tři hodiny s poledne", kdežto tímto se rozumí doba asi mezi 9. až 11. hodinou dopolední) přerušil obléhání hradu a města Domažlic a nařídil taktický přesun části svých a bavorských oddílů směrem ke Kdyni, blíž k hraničním přechodům. Vozy spížní a komorní poslal napřed, aby byly umístěny v týlu vojska, připraveného k budoucímu boji. Pohyb velké části křižáckých houfů vzad byl však psychologicky špatným manévrem, navíc, když o účelu tohoto náhlého přesunu Fridrich neuvědomil ani knížata a ostatní velitele, natož Cesariniho. Tato hrubá chyba v komunikaci zavdala příčinu ke zmatku a nejistotě ve vlastních řadách. Markrabí Fridrich, který byl nejzkušenějším z polních velitelů, chráněn sestavou Sasů, se mezitím uzavřel pod vrchem Baldovem u Domažlic do vozové hradby a v ní očekával útok husitů. Posádky jeho vozů jako první uslyšely krátce po poledni zdáli hřmot vozových proudů husitů, dunění bubnů a jejich válečný chorál „Ktož jsú boží bojovníci“. Tato demonstrace síly byla jedním z psychologických nástrojů, které husité úspěšně používali.

 

Nečekané svědectví

Když kardinál Cesarini společně s vévodou saským a ostatními knížaty vystoupil kolem 10. hodiny na vrch Baldov, aby obhlédl situaci, ke svému překvapení spatřil dlouhé řady křižáckých vozů, ustupujících k zemské hranici. Byl sice vrchním velitelem ujištěn, že se jedná pouze o taktický manévr a vše se děje dle jeho rozkazů, avšak v neinformovaných oddílech pod Baldovem, hned po tom, co se krátce po poledni rozšířila zpráva o blížícím se nepříteli, vypukla panika, která se kolem 2. hodiny odpolední, kdy se objevily první husitské oddíly, změnila v chaotický úprk, jenž už nebylo možné zastavit. Při této vřavě zavládl bezohledný egoismus. Žoldnéři začali rabovat vlastní zásobovací vozy, dokonce se přitom vzájemně napadali a zabíjeli. Některé své vozy přitom převrhli a zatarasili si tak ústupové cesty. Nejhůře na tom byly městské kontingenty, jako zástupy pěších vůbec, neboť na přímý rozkaz musely jet až za vozy knížecími, které si vymínily přede všemi přednost. Příchod husitů způsobil u křižáckého vojska nepředstavitelnou hrůzu, která přiměla křižáky hledat záchranu v pomezních hvozdech. V nejzoufalejší situaci se ocitli pěšáci Fridricha Braniborského, pevně uzavření v braniborsko-bavorské vozové hradbě. Ti se pokusili postup prvních houfců husitů zadržet, leč marně. Nikdo je takticky nepodporoval, zůstali bez velitelů a po krátkém odporu je husitští bojovníci vyhnali z vozů a všechny do jednoho bez milosti pobili. V této souvislosti lze připomenout, že podle „bavorské žaloby" Ondřeje Řezenského, nejtrapněji působilo chování samotného vrchního velitele Fridricha, který místo aby se postavil do čela vojska, které se šikovalo k odporu, obrátil se k nejbližšímu pomeznímu lesu.
Husité zaútočili rovnou z chodu a nesešikované a prchající křižáky dostihli v plné síle za Domažlicemi směrem ke Koutu na Šumavě. Nejstatečněji a nejdéle se bránil oddíl tří set kopiníků Cesariniho tělesné gardy ve vozové hradbě pod hradem Rýzmberkem. Byli to dobře vycvičení profesionálové a husitské přesile odolávali do pozdních odpoledních hodin. Pravděpodobně blízko tomuto místu stojí dodnes malá kamenná mohyla s kalichem. Křižácká vojenská nekázeň byla z velké části podmíněna bezohledným kořistnictvím a už stará válečná zkušenost praví, že voják obtížený kořistí, je špatným bojovníkem. Kardinál Cesarini nejen, že se stal svědkem, jak zdivočelí křižáci drancují jeho vůz naplněný zlatem a různými drahocennostmi, ale několikrát se dostal do přímého ohrožení života od vlastních vojáků, kteří z katastrofální prohry vinili právě jeho. Kardinálský klobouk ani roucho neztratil, ale všech svých insignií se naopak i z těchto důvodů vědomě zbavil a utéct se mu podařilo v přestrojení za obyčejného vojáka až za pomoci Jindřicha z Plavna tzv. nýrskou cestou přes spřízněný hrad Opálka. Ochrany cestou do Norimberka se mu pak dostalo v družině würzburského biskupa. Části křižáckých vozů se podařilo beztrestně uniknout dvěma cestami, o kterých husité nevěděli nebo si jich při stíhání hlavního křižáckého kontingentu nevšímali. Jedna z nich vedla přes Klenčí na Waldmünchen a druhá přes Folmavu vedoucí na Furt im Wald a Cham. Téměř beze ztrát se rovněž podařilo Erasmu Sattelbogenovi, znalci místních poměrů ve službách bavorských vévodů, vyvést část augsburských a braniborských osvědčenou stezkou mimo hraniční zákopy domažlických Chodů směrem na Eschlkam a Neukirchen.

 

Opojeni vítězstvím

Celou noc hlučel les jekotem a křikem, ozývaly se výbuchy zapálených vozů s prachem a jásot kořístících vítězů, kteří při ohních vyprazdňovali sudy s vínem. I následující den 15. 8. 1431 na svátek Nanebevzetí Panny Marie, patronky všeho rytířstva, pronásledovali husité křižáky, kteří hledali útočiště v polích a lesích. Někteří dezorientovaní Němci dokonce utíkali směrem do českého vnitrozemí místo do Bavorska a byli nemilosrdně pobíjeni nebo zajímáni. Jaksi mimoděk mají na úspěšném pronásledování křižáků podíl i Chodové, v jejichž zákopech podél hranice byli těžkooděnci beznadějně uvězněni. Tak se celá dosud největší křížová výprava do Čech zcela v panice rozpadla bez rozhodující bitvy v poli. Vítězná husitská kořist byla nevídaná. Z 9 000 vozů se za hranice do Bavorska vrátily pouze necelé tři stovky. Všechen dělostřelecký park, zásoby střeliva a střelného prachu, vzácné látky, zbroj, peníze, nádobí a koně, to vše padlo do rukou husitů. Za obzvlášť cenné trofeje byly pokládány pozůstatky po kardinálovi Cesarinim: papežská bula s výzvou k boji proti husitům, kardinálův zlatý krucifix–pektorál, klobouk a roucho. Některé z těchto památek byly po dvě staletí uchovány v Domažlicích. Ukořistěné nepřátelské korouhve pak zůstaly dlouho zavěšené před Týnským chrámem v Praze. Vítězství bylo opěvováno v mnoha oslavných skladbách, z nichž nejkrásnější je latinská Píseň o vítězství u Domažlic od husitského kronikáře Vavřince z Březové.
Detail z výpravné kreslené mapy bitvy u Domažlic.
 
Baldovské návrší s kaplí Všech svatých, velitelské stanoviště kardinála Juliana Cesariniho v bitvě 14. 8. 1431.
Baldovské návrší s kaplí Všech svatých, velitelské stanoviště kardinála Juliana Cesariniho v bitvě 14. 8. 1431.
Rekonstrukce podoby hradu Rýzmberk. Podle Z. Procházky
Rekonstrukce podoby hradu Rýzmberk ze 16. st. Podle          Z. Procházky

Gloriet se střechou ve tvaru klobouku u Kouta na Šumavě, vybudovaný Stadiony, zavdal vzniku etiologické pověsti vykládající nezvyklý tvar stavby jejím spojením s konkrétní historickou událostí. Empírový pavilon nemá s událostmi r. 1431 nic společného.
Altán (jinak též besídka či milohrádek) s obloukovitou střechou a s otevřeným sloupovým loubím, sloužící obvykle k odpočinku v parku či k výhledu do krajiny, který u Kouta na Šumavě nechali vybudovat Stadiónové, zavdal vzniku etiologické pověsti vykládající tvar stavby ve spojení s konkrétní historickou událostí. Tento empírový pavilon nemá s událostmi r. 1431 s největší pravděpodobností, nic společného.Téměř totožnou romantickou stavbu se stejným posláním lze např. spatřit v píseckém parku /viz obr. dole/aj. Měli-li by totiž  Stadionové v úmyslu vystavět objekt připomínající či oslavující nějakou významnou událost či hrdinský čin, pak by určitě nechali postavit jiný druh stavby a to gloriet, který ovšem má vždy více či méně bohatou sochařskou výzdobu a o události oslavně vypovídá.bitva_08_tmb.jpg
Jistebnický kancionál obsahuje celou sumu kostelního zpěvu husitské doby. V oddíle Písní vojenských zaujímá důležité místo husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci.
Jistebnický kancionál obsahuje celou sumu kostelního zpěvu husitské doby. V oddíle Písní vojenských zaujímá důležité místo husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci.

Příjezd Jana Prokopa Holého do Domažlic. Jan Šebek

Příjezd Jana Prokopa Holého do Domažlic. Jan Šebek

„TAKŽ V KRÁTKÉM ČASE VYKLIZENY JSOU NEJEN ČECHY
ALE I MORAVA OD NEPŘÁTELŮV,
A POSVÁTNÝ KALICH,
VÍTĚZNÉ TO ZNAMENÍ NÁRODNÍ JEDNOTY I NADŠENOSTI,
PANOVAL NAPOTOM BEZ ODPORU VE VLASTI,
ÚTĚCHA SVÝM A POSTRACH CIZINCŮM!“
František Palacký

Použité zdroje:

Urbánek, R.: Z husitského věku, Praha 1957

Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice, díl I. (1400–1426), Od války Václava IV. s Ruprechtem Falckým k počátkům husitské ofenzívy; Nakladatelství Českého lesa 1999

Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice, díl II. (1427–1437), Od bouří velkých bitev a spanilých jízd k bazilejským kompaktátům, Nakladatelství Českého lesa, 2003

Dolejší, J.: Křížek L.: Husité, Praha 2009

Maur, E.: Paměť hor, Praha 2008

Krausová, M.: Husitské války, NČL 2000

Krutina, J.: Slavná husitská minulost Domažlic